Žiju svůj život?

9. února 2018 v 18:25 | Katarina Angvolkel |  Zamyšlená
Co si pamatuju, vždy jsem se snažila všem zavděčit - rodičům, prarodičům, příbuzným, kamarádů, spolužáků, učitelům...

U rodičů a prarodičů to šlo více do hloubky. U nich sem to brala jako svou jedinou povinnost. Dělat to, co po mně chtějí a splnit všechna jejich očekávání. Bez výhrad. Dlužím jim to a je mou povinností jim všem splatit s mnohonásobnými úroky.

Našlo se však i pár okamžiků, kdy jsem se vzpřela nebo nedokázala splnit to, co chtěli.

Vidíš, já ti to říkal/a, že to takhle dopadne! Kdybys mě poslechla... Ticho, buď! H*vno tomu rozumíš. To nemůžeš pochopit, na to jsi moc mladá! Přece jsem ti to říkal/a, že já mám vždycky pravdu!
Prosim tě, vždyť ty umíš h*vno! Musíš se učit, jinak z tebe nikdy nic nebude. Musíš jít na gympl a mít maturitu, jinak si zkazíš život. Musím mít titul, jinak to nikam nedotáhneš a budeš leda sbírat vajgly na ulici. Slyšíš?! Musíš studovat, jinak si nenajdeš pořádnou práci! O ubožáky nemá nikdo zájem. Jen sa na něj podívej! Jednou skončíš jako on! Je mu padesát, rodinu nemá, o pořádnou práci nezavadí a je línej jak veš. A ty seš celej on!

Tak jsem raději sklopila hlavu a poslechla.

Šla na gympl a později i na vysokou školu. Přesně tak, jak si přáli. Bohužel jsem studium musela ukončit - ze zdravotních, psychických i osobních důvodů. Přišlo něco, co jsem nedokázala za pochodu zpracovat.

Ty se tady hroutíš, jo? Můžeš mi říct proboha z čeho?! V tvým věku na to nemáš nárok! Co vy mladí můžete mít asi tak za problémy?! Tvůj jediný problém je, že jsi pitomá. Blbá husa, která ničemu nerozumí a ničeho si neváží. Jsi fakt kráva. Nemožná a líná. Máma by ti měla rozbít hubu, pak by tě tyhle blbosti rychle přešli.

Byla jsem pro všechny tím největším zklamáním a nenapadlo mě nic lepšího než jít na další školu.
Tentokrát jsem škole obětovala všechnu svou snahu, čas a energii, ale ani tohle nevyšlo. Asi na to nemám prostě buňky...

Rvala jsem se s tím vším dál. Každou chvíli se však objevilo něco, co mi podrazilo nohy a já znovu padla přímo na hubu. Ve škole, doma, mezi přáteli, ve vztahu... Každý normální člověk by zpozorněl a řekl si: "Bacha! Tady něco nehraje. Něco se tě snaží varovat. Zastav se a zjisti, kde je problém..."

Ale to já ne. Tvrdohlavě jsem šla dál a pořád padala, až jsem jednoho dne zůstala ležet. Dlouhodobý stres, hromada držkopádů, pochybnosti o tom, kdo vlastně jsem, rodinné problémy a nedávné úmrtí blízké osoby. To vše si vybralo svou daň. V jeden okamžik.

Všechno to na mě padlo a já ležela schoulená v rohu pokoje a probrečela několik nocí.
Jsem nikdo a nic neznamenám... Nikdy nic nedokážu... Jsem vadná... Jen zabírám místo... Všem by bylo beze mě lépe...

Tu poslední noc kočka skočila na poličku a shodila mi na hlavu krabičku, DVD Čtyři dohody. Něco mi říkalo, ať si ho pustím. Poslechla jsem. Ačkoliv jsem toto představení viděla už několikrát, tentokrát to bylo jiné. Poprvé jsem si vše, co tam zaznělo uvědomovala.

Cítila jsem, jak mi v hrudi něco prasklo.
Jako kdybych byla ptáček uvězněný v kleci a mříže se začaly rozpadat...
Mezi troskami klece se leskly drobné kamínky. Kamínky mého skutečného já - to kým jsem a po čem doopravdy toužím.
Do té doby jsme věřila, že já žádný vlastní význam nemám a smysl života také ne.

Ptáček je teď volný. Stará klec už není. Mohl by si sice najít nějakou novou a nechat si znovu řídit život ostatními, ale jednoho dne by toho určitě začal litoval. Už teď je mu trochu líto těch promarněných let.

Ale ptáček je zmatený a netuší, kudy vede cesta ke splnění jeho malého snu. Sedí na kameni mezi troskami klece a rozhlíží se po okolí. Vidí tu spoušť kolem sebe a nejraději by hned odletěl pryč. Je tu však malý problém. Sám totiž ještě neumí létat, pomaličku poskakuje vpřed a překonává překážky.

Teprve ho čeká to nejtěžší. Musí se postavit sám sobě, překonat své vlastní pochybnosti a začít si věřit. Dát se do kupy. Nalézt vlastní sebedůvěru a sebelásku.

Pak teprve může roztáhnout křídla a vzlétnout...



P.S. Doufám, že si teď o mně nemyslíte, že jsem rozmazlený a nevděčný spratek. Shrnout vše do několika řádek textu je velmi obtížné. Své rodiny si velice vážím a miluju ji. I přes bolest a rány, které mi někdy způsobí. Chyba je na obou stranách. Já se musím naučit prosadit se a žít svůj vlastní život. Oni se naopak musí naučit žít ten svůj a ne ho prožívat skrze druhé...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. února 2018 v 18:44 | Reagovat

Rozhodně si nemyslím, že bys byla nevděčná, prostě žij svůj život podle svého a nesnaž se za každou cenu zavděčit ostatním, protože svůj život žiješ jedině ty...

2 relath relath | 9. února 2018 v 18:50 | Reagovat

Neexistujou promarněné roky,všechno tápání a hledání je tvůj život a časem uvidíš spoustu důležitých okamžiků, které byly důležité ;-)

3 Marcela Marcela | Web | 9. února 2018 v 22:49 | Reagovat

Krásně jsi to napsala, a věř mi, že takových lidí je hodně, takže žádný  rozmlazlený nebo nevděčný spratek. Naopak jsi ukázala, že jsi silná. ;-)  Čtyři dohody jsem četla a je to  velmi dobrá kniha a pomáhá lidem.

4 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 11. února 2018 v 11:00 | Reagovat

Jen leť a hodně štěstí... :-) Zařazuji dovýběru na TT na tema-tydne.blog.cz. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama